... Predátor je naším pánem a vládcem. Učinil nás poddajnými, bezmocnými. Pokud chceme protestovat, tak náš protest potlačí. Chceme-li jednat nezávisle, vyžaduje, abychom tak nečinili… Celou dobu jsem chodil kolem horké kaše a naznačoval ti, že nás něco drží v zajetí. Vskutku jsme drženi v zajetí!
To byla pro čaroděje starého Mexika energetická skutečnost… Zmocnili se nás, protože jsme pro ně potravou, a nemilosrdně nás ždímají, protože jsme jejich obživou. Stejně jako my chováme kuřata v kurnících, dravci nás chovají v lidských kurnících, humaneros. Proto mají potravu vždy k dispozici.“
„Ne, ne, ne, ne,“ [odpovídá Carlos] „To je absurdní, Done Juane. To, co říkáš, je něco obludného. Prostě to nemůže být pravda, ani pro čaroděje, ani pro obyčejné lidi, ani pro nikoho jiného.“
„Proč ne?“ zeptal se klidně Don Juan. „Proč ne? Protože tě to rozčiluje?…
Ještě jsi neslyšel všechna tvrzení. Chci apelovat na tvoji analytickou mysl. Zamysli se na chvíli a řekni mi, jak bys vysvětlil rozpory mezi inteligencí člověka-inženýra a hloupostí jeho systémů přesvědčení nebo hloupostí jeho rozporuplného chování. Čarodějové věří, že nám predátoři dali naše systémy víry, naše představy o dobru a zlu, naše společenské mravy. To oni nastavili naše naděje a očekávání a sny o úspěchu či neúspěchu. Dali nám chtíč, chamtivost a zbabělost. To predátoři z nás dělají samolibé, rutinní a egomaniakální lidi.“
„Ale jak to můžou dělat, Done Juane?“ zeptal se [Carlos], ještě více rozhořčen tím, co se dozvídal. „To nám to všechno šeptají do uší, když spíme?“
„Ne, takhle to nedělají. To je stupidní!“ usmál se Don Juan. Jsou neskonale efektivnější a organizovanější. Aby nás udrželi poslušné, pokorné a slabé, pustili se predátoři do ohromného manévru – ohromného samozřejmě z hlediska bojového stratéga. A strašlivého z pohledu těch, kteří jím trpí. Dali nám svou mysl! Slyšíš mě? Predátoři nám dali svou mysl, která se stává naší myslí. Mysl predátorů je složitá, rozporuplná, zasmušilá, plná strachu z toho, že bude každou chvíli odhalena.
Vím, že i když jsi nikdy netrpěl hladem…, máš úzkost z nedostatku jídla, což není nic jiného než úzkost predátora, který se bojí, že každou chvíli bude jeho manévr odhalen a potrava mu bude odepřena. Predátoři prostřednictvím mysli, která je koneckonců jejich myslí, vnášejí do života lidských bytostí vše, co se jim hodí. A tímto způsobem si zajišťují určitou míru bezpečí, která působí jako nárazník proti jejich strachu.
Čarodějové ze starého Mexika si nebyli jistí, kdy se [predátor] na Zemi objevil. Usuzovali, že člověk musel být v určitém okamžiku úplnou bytostí s ohromnými schopnostmi vhledu, výkony vědomí, které jsou dnes mytologickými legendami. A pak jako by všechno zmizelo a my tu nyní máme uspaného člověka. Chci tím říct, že to, co máme proti sobě, není obyčejný predátor. Je velmi chytrý a organizovaný. Řídí se metodickým systémem, aby nás učinil nepoužitelnými. Člověk, magická bytost, kterou je předurčen být, už není magický. Je to obyčejný kus masa.
Pro člověka už neexistují žádné sny, jen sny zvířete, které je vychováváno, aby se stalo kusem masa: banálním, konvenčním, imbecilním.“
Castaneda, 1998
