Lamarck

Francouzský vědec Jean-Baptiste Lamarck zdůraznil (ještě před Darwinem) hluboce důležité pozorování: rostliny a zvířata jsou navrženy tak, aby odpovídaly prostředí, ve kterém žijí. Lední medvědi nejsou v Africe a růže nerostou na Arktidě.

Lamarck vyslovil předpoklad, že evoluce je založena na interaktivním „dialogu“ mezi organismem a jeho prostředím. Lamarckovská teorie je řízena procesem adaptace na prostředí. Naproti tomu darwinovská teorie je řízena náhodnými (nahodilými) mutacemi následovanými přirozeným výběrem (příroda vybírá nejschopnější z mutovaných organismů a eliminuje nejslabší). Lamarckova teorie zdůrazňuje evoluci založenou na „spolupráci“, což je v přímém kontrastu s darwinovským důrazem na „soupeření“.

Epigenetika poskytuje vědecký základ pro Lamarckovu teorii, protože odhaluje mechanismus, kterým signály z prostředí formují genovou expresi. Epigenetická reakce na zdravé prostředí aktivuje geny a chování projevující zdravou biologii. Naproti tomu nezdravé prostředí zapojuje geny a chování, které generují život ohrožující stresovou reakci.
V tom spočívá ten problém: Lidské chování destabilizovalo přírodu a urychlilo život ohrožující kolaps sítě života. V reakci na to epigenetické mechanismy nasměrují tělesné systémy k ochrannému chování, aby přežily destabilizaci prostředí. Reakce veřejnosti na dnešní environmentální stresory urychlila globální krizi zdravotnictví.